Zemědělci na celém světě se potýkají se skutečností, že z konečné ceny za potraviny, které vyprodukují, na ně připadne jen velmi malý díl zisku. Větší část připadne dalším obchodním článkům, které jsou zapojeny do řetězce distribuce a prodeje potravin. Mezi největší mezičlánky, přes které zemědělská produkce putuje, patří obchodníci, zpracovatelé, obchodní společnosti a prodejci. Největší část zisku pak připadá v rámci distribuční sítě dovozcům, kteří zboží distribuují do své země.

Situace pro farmáře proto není snadná a v rozvojových zemích je ještě o něco obtížnější. Pokud mají úrodu, potřebují ji prodat, jinak riskují, že se jim zkazí a oni tak budou bez zisku. Pokud k nim tedy dorazí překupník a nabídne jim nízkou cenu, za kterou farmáři jen stěží obnoví setbu, natož aby z utržených peněz něco uspořili, i přes nevýhodné podmínky v drtivé většině případů přijmou. Nemají jinou možnost, protože nemají zaručeno, že dorazí jiný překupník, který jim nabídne za úrodu více. Mezi farmáři v rozvojových zemích navíc vládne velmi malá informovanost o skutečné ceně na trhu.

Dalším negativem je, že mnohé rozvojové země upřednostňují pěstování plodin pro export, místo aby se soustředily na zajištění potravin pro vlastní konzumaci. Vystavují se tak riziku kolísání cen na lokálním i světovém trhu, což je vzhledem k závislosti na vývozu činí zranitelnými vůči globálním trendům. Zemědělská produkce nemá šanci adekvátně rychle na změny poptávky reagovat. Farmáři pěstující plodiny pro vývoz tak často hrají vabank.

Problematiku lze vysvětlit na produkci kávy, jednom z celosvětově oblíbených nápojů. Například farmář z Ugandy prodá svou úrodu kávy za cenu 14 centů za kilo lokálnímu prostředníkovi. Ten ji prodá za 19 centů místnímu mlynáři, u kterého se káva zpracuje a každé kilo se zhodnotí o 5 centů, což ve skutečnosti jen stěží stačí na pokrytí provozu mlýna. Další 2 centy se přidají k ceně po zabalení. Největší profity nevznikají zde, ale u přepravců. Poté co káva dorazí k bráně například londýnské pobočky Nestlé, její cena již dosahuje 1,64 dolarů za kilo, je tedy více než desetkrát vyšší než původní. Malé procento distributorů si tak dělí nejvyšší zisky.

V současnosti se nabízí několik řešení na národní i mezinárodní úrovni, jak situaci zemědělců zlepšit a zajistit, aby za svou práci dostali odpovídající cenu. Na národní úrovni by se produkce měla začít více orientovat na lokální trhy, například v České republice i dalších evropských zemích se tak děje formou bedýnkového prodeje, farmářských tržišť či komunitou podporovaného zemědělství. Na mezinárodní úrovni se nabízí iniciativy jako Fair trade, IMO či Eco-Social, které se snaží zajistit lepší komunikaci s farmáři v rozvojových zemích a jejich lepší přístup na rozvinuté trhy. To vše může přispět k nápravě nespravedlivého dělení ceny produktů a zlepšit celkově transparentnost distribučního procesu.