Lokální trhy představují odbytiště pro potraviny, které jsou produkované v jejich geografické blízkosti. V řadě rozvinutých zemí se v posledních letech začíná rozmáhat hnutí za lokálně (nebo také regionálně) produkované potraviny, které klade důraz na jejich přínosy pro životní prostředí a zdraví spotřebitelů. Snahy o rozvoj lokálních trhů jsou založeny na předpokladu, že rostoucí náklady plynoucí z dopravy, výroby a likvidace obalových materiálů, a také související negativní dopady globalizace nakonec stejně povedou k příklonu k lokálním, decentralizovaným ekonomikám a k vyšší závislosti na místní produkci.

Co přesně znamená termín „lokální potraviny“? Jak lokální je „lokální“? Největším problémem při určení, zda jsou lokální potraviny skutečně šetrnější k životnímu prostředí, je fakt, že neexistuje obecně přijatá definice pojmu lokální potravina. Někteří autoři za „lokální“ považují potraviny vyrobené v okruhu do 100 kilometrů od místa spotřeby. Někdy se za lokální považují potraviny vyprodukované v kraji či v dané zemi (zejména v Evropě). Například v některých státech USA se v podpoře lokálních potravin projevuje určitý druh patriotismu, jehož cílem je bojovat proti moci globalizace, která ohrožuje místní rodinné farmy.

Příznivci lokálních potravin poukazují na jejich četná pozitiva. U lokálních potravin máme zaručenu jejich čerstvost, jsou přirozenější pro organismus a celkové zdraví, mají příznivý vliv na povědomí lidí o ochraně životního prostředí. Důležitým faktorem jsou také specifika dané lokality. Ne všechny odrůdy či druhy zeleniny rostou všude, naopak často vyžadují zcela unikátní podmínky. Lokální potraviny typické pro danou oblast jsou většinou také specificky připravovány. Jejich pěstováním se tak zajišťuje předávání tradic ve zpracování a jsou uchovávány recepty, o které bychom jinak přišli. Návrat k menším polím odděleným remízky, na nichž se místní potraviny pěstují, může zase napomoci zachování druhové rozmanitosti v krajině.

Téma lokálních trhů a potravin má také rozvojový rozměr. Zemědělství v rozvojových zemích se ve velké míře zaměřuje na produkci potravin pro vývoz do Evropy či USA, místo aby produkovalo potraviny, které nasytí místní obyvatelstvo, a které jsou původní v daném regionu. Klíčovou roli pro potravinovou situaci této části světa nehrají velké farmy specializující se na vývoz, ale drobní zemědělci a samozásobitelé, kteří často jen obtížně čelí konkurenci dotovaných levných produktů ze zemí rozvinutých. Právě venkovské obyvatelstvo se svým vztahem k půdě a tradičními formami produkce a spotřeby je nositelem kontinuity tradic a kulturního bohatství. Pokud by se zemědělství v rozvojových zemích zaměřilo na pěstování původních, tradičních plodin, namísto pěstování plodin pro vývoz (například pokud by místní zemědělci upřednostnili čirok či proso na úkor pšenice), přispělo by tím k uchování rozmanitosti, tradičních znalostí i druhů. Zamezilo by se degradaci vody a půdy, neboť plodiny pěstované pro export často vyžadují použití hnojiv. Navíc potraviny pro vývoz nejsou natolik přizpůsobené místním podmínkám, takže hůře čelí výkyvům počasí.