Průmysl zajišťuje prosperující ekonomiku a dobrou životní úroveň, současně však velmi znečišťuje životního prostředí a je hlavním přispívatelem ke globálnímu oteplování. Mnohdy zůstává skryto, jak obrovské jsou ekologické náklady na výrobu zboží a služeb naší každodenní spotřeby. Tyto skryté náklady kromě přírody dopadají zejména na nejzranitelnější obyvatele rozvojových zemí, kde se kvůli minimálním regulacím soustředí ty nejvíce znečišťující podniky.
Přestože se environmentální dopady průmyslové výroby, především v Evropě, za několik posledních dekád zmenšily, hlavně díky přísnějším předpisům v oblasti životního prostředí, technologickému posunu a zdokonalení energetické účinnosti, i nadále je průmysl stále zodpovědný za podstatné zatížení životního prostředí, a to zejména jeho znečištěním a produkcí odpadů.
Průmysl potřebuje ke své činnosti obrovské množství vody, největší spotřebu mají zejména papírny a chemické závody, které zároveň patří mezi hlavní znečišťovatele vod. Výrobní podniky vypouštějí velké množství odpadních či chladících vod plných jedovatých látek, které jsou zátěží pro vodní toky. Průmyslová výroba v zemědělství kontaminuje a znehodnocuje půdu i vodní zdroje množstvím pesticidů, amoniaku a dalších hnojiv.
Obecně lze říci, že předními znečišťovateli jsou fosilní průmysl, elektrárny, chemické závody a textilní průmysl. Největší množství škodlivých látek vypuštěných do životního prostředí představuje oxid uhličitý, oxidy síry a dusíku, oxid uhelnatý, amoniak, olovo, zinek, měď a jejich sloučeniny a dusík.
Nerostné suroviny jsou základem pro výrobu v dalších průmyslových odvětvích. Toto přírodní bohatství vznikalo miliony let, člověk je však schopen vytěžit ho během několika staletí. Řešením, jak ušetřit životní prostředí, je snížit objem dobývaných surovin na minimum a využívat je hospodárněji. Toho lze dosáhnout mimo jiné recyklací a vyšším využitím druhotných surovin. Přechod na ekologicky udržitelné technologie a omezování jakéhokoliv druhu znečištění by měl být základním předpokladem naplňování principů cirkulární ekonomiky, která je cestou, jak přejít z lineárního modelu čerpání limitovaných planetárních zdrojů na udržitelnější cirkulární model.

Doprava má zásadní význam pro společnost, její blahobyt i ekonomiku. Zároveň je ale hlavním zdrojem zátěže životního prostředí v EU a přispívá ke změnám klimatu, znečištění ovzduší, je zdrojem hluku a má výrazný dopad na lidské zdraví. S rostoucími ekonomikami po celém světě roste i doprava, což má za následek i rostoucí emise, jelikož je doprava z 95 % stále závislá na spalování fosilních paliv (dle statistik využívá až 60 % celosvětově vytěžené ropy). To znamená, že doprava je zdrojem velkého množství emisí skleníkových plynů (které v EU představují více než 25 % celkových emisí) a tím pádem výrazně přispívá ke změně klimatu. Více než 70 % všech emisí skleníkových plynů z dopravy produkuje pozemní doprava – automobily, dodávky, nákladní automobily a autobusy, přičemž zbytek produkuje taktéž ekologicky velmi náročná námořní a letecká doprava.
Znečištění ovzduší ze silniční dopravy se v ČR i v Evropě každým rokem zhoršuje, přičemž je to nejvíce znatelné v městech. Do ovzduší se dostávají oxidy dusíku a také prachové částice (tzv. PM), které poškozují lidské zdraví – způsobují onemocnění dýchacích cest, zvyšují kardiovaskulární onemocnění a ovlivňují těhotenství. Tyto znečišťující látky mají také negativní dopad na vegetaci.
Odhady ukazují, že v roce 2050 se budou v důsledku růstu ekonomik a následnému několikanásobnému nárůstu vozového parku až 2/3 celosvětového objemu vozidel nacházet v zemích, které nejsou členy OECD (tedy nespadají do společenství 37 ekonomicky nejvýznamnějších států světa). Tento nárůst bohužel nebyl a není doprovázen dostatečně rychlým vývojem technologických vylepšení (nízká spotřeba paliva, alternativní zdroje energie), díky němuž by byla ekologicky méně náročná.

Schopnost a vůle člověka získávat energii z obnovitelných zdrojů bude rozhodujícím faktorem, zda lidstvo čeká dlouhodobě udržitelná budoucnost či nikoliv. Zároveň je spravedlivá a plánovaná tranzice energetiky, tedy přechod z neobnovitelných zdrojů na obnovitelné s ohledem na geografické a socioekonomické rozložení například současné uhelné produkce, nesmírně podstatná, jelikož je klíčem k odvrácení katastrofálních dopadů změn klimatu a zvyšování nerovností.
Vědecké poznatky dokazují, že právě probíhající klimatická krize je zapříčiněna především lidskou činností – spalováním fosilních paliv (ropy, uhlí, zemního plynu), na kterých jsme v současné době stále vysoce závislí. ČR se prozatím na obnovitelné zdroje energie spoléhá minimálně. V roce 2018 se v ČR na výrobě elektřiny podílely nejvíce hnědouhelné elektrárny a teplárny (47 %), jaderné elektrárny (34 %), zemní plyn (7 %) a elektrárny na biomasu (5 %). Obnovitelné zdroje energie tedy tvořily pouze něco kolem 7 % výroby elektřiny. Mix výroby elektřiny v EU byl v roce 2017 zastoupen ze 44,4 % neobnovitelnými fosilními zdroji (hnědé uhlí, černé uhlí, zemní plyn), z 30 % obnovitelnými zdroji (větrná, solární, biomasa a vodní) a 25,6 % jádrem.
V ČR se mezi obnovitelné zdroje energie řadí využití energie vody, větru, slunečního záření, biomasy a bioplynu, energie prostředí využívaná tepelnými čerpadly, geotermální energie a energie kapalných biopaliv. Obnovitelné zdroje energie mají kromě snížení emisí skleníkových plynů a snížení znečištění mnoho dalších pozitiv, jako je navýšení bezpečnosti dodávek a vznik nových pracovních příležitostí. Jelikož jsou obnovitelné zdroje většinou domácího původu, jedná se o decentralizovaný systém, díky kterému se snižuje energetická závislost na dodávkách energie ze zahraničí. Avšak ani obnovitelné zdroje energie nejsou bezchybné – například vyzdvihovaný úspěch Číny v oblasti hydroenergetiky je doprovázen výraznými negativními ekologickými i sociokulturními problémy a nárůstem nerovností. Využívání biomasy, respektive biopaliv první generace, zase vyžaduje intenzivní pěstování energetických plodin, jež zabírají úrodnou půdu a ničí biodiverzitu a ekosystémy, přičemž jejich pěstování i spalování je výrazně neekologické.

Rostoucí populace a zvyšující se životní úroveň společnosti mimo jiné znamená strmě rostoucí spotřebu, která za sebou skrývá spoustu odpadu, se kterým jsme se dodnes nenaučili v globálním měřítku zodpovědně nakládat. Současný odpadový systém je neefektivní a nepromyšlený. Vyrábíme produkty tak, že mají nízkou životnost a jen zlomek z nich se dá opravit nebo plnohodnotně recyklovat, přičemž i samotná recyklace je problematická a odpad se často vyváží do zahraničí. Výchozím řešením je tak skládkování anebo spalování, které sice přináší značnou ekologickou zátěž, ale alespoň dovoluje následně využívat tepelnou energii uvolněnou při spalování odpadu.
V České republice je vyprodukováno téměř 6 milionů tun komunálního odpadu za rok, z něhož téměř polovina končí bez využití na skládkách, kterých tu máme téměř 200, 36 % odpadu je dále materiálově využito a 12 % končí ve spalovně. Jedná se o znatelný rozdíl oproti sousednímu Rakousku, kde končí na skládce pouze 3 % odpadu nebo Německu, kde se jedná pouze o 1 %, jelikož je zde skládkování využitelného odpadu jednoduše zakázané.
Českem oblíbené skládky však způsobují znečišťování podzemních vod a zábory cenné půdy, jsou také místem častých požárů (jen v roce 2017 museli čeští hasiči zasahovat u téměř 500 legálních skládek), při kterých dochází ke znečišťování ovzduší toxickými zplodinami a nebezpečnými látkami, které mají dopad na lidské zdraví i okolní životní prostředí. Dalším argumentem proti skládkování je fakt, že se dá nezrecyklovatelný odpad dále využívat energeticky, přičemž může nahradit spalování fosilních paliv produkující emise skleníkových plynů. Skládky jsou samy o sobě místem úniku skleníkového plynu metanu, jelikož se zde rozkládá bez přístupu vzduchu organický odpad, který by měl ideálně končit na zahradním kompostu, kompostárně nebo bioplynové stanici.
Neefektivita skládkování spočívá i v tom, že se jedná o nejprimitivnější způsob nakládání s odpadem a na skládkách končí pomyslný život materiálů, ačkoliv je známo, že žijeme na planetě s omezenými zdroji, na které není možné mít neomezený růst. Smutnou statistikou je, že téměř ¾ odpadů nacházejících se na skládkách by bylo možné při správném vytřízení zrecyklovat a dále využívat. Perlou této situace je fakt, že na některých skládkách je dnes dokonce větší koncentrace zlata než ve zlatých dolech. Cestu ven z tohoto neefektivního systému představuje čím dál více známá cirkulární ekonomika neboli oběhové hospodářství, které se inspiruje přírodními dokonale uzavřenými cykly bez odpadu a aplikuje je v našem lidském světě.

Lidská činnost je hlavní příčinou klimatické změny, jejíž dopady jsou ale rozprostřeny nerovnoměrně. V zásadě se jedná o pokračovaní v historicky existující nerovnosti, kdy globální Sever vystavěl svou vyspělost a bohatství, z čehož čerpá dodnes, na kolonialismu, otroctví, nadvládě bílé rasy, průmyslové revoluci a patriarchálním pojetí světa, to vše skrze vykořisťování přírody, žen a lidí jiné než bílé pleti a neevropského původu.
Dopady klimatické krize znatelně zesilují již existující nerovnosti a kriticky dnes dopadají hlavně na dlouhodobě marginalizované komunity globálního Jihu, které ale k příčinám změn klimatu přispívají nejméně nebo minimálně. Naopak prosperující země globálního Severu, jejichž území a obyvatelstvo bude méně drasticky zasaženo než země globálního Jihu, dlouhodobě spalují největší množství fosilních paliv, a přispívají tak ke klimatické změně nejvíce.
Sužující sucho, častější přírodní katastrofy, záplavy a tropické bouře, s tím související konflikty o vodu, nemožnost obstarat si obživu, vyústění v hladomor a nutnost opustit domov, aby člověk vůbec mohl přežít, to vše jsou důsledky dopadů změn klimatu, které se nám v Evropě prozatím vyhýbají obloukem. Proto se musíme zasazovat o řešení vedoucí ke „klimatické spravedlnosti”, která bere v potaz rozdílné sociální, ekonomické, zdravotní a environmentální dopady klimatické krize na neprivilegované komunity nacházející se jak na globálním Jihu, tak i Severu.